Vítejte na mém blogu...


Život je jako duha, má tisíc odlesků barev, jen si vybrat, která je pro daný okamžik ta nejlepší ♥


citt 62

15. dubna 2015 v 17:19 |  Pocity, myšlení + od přátel 3 ♥

Maminka...

Plakala kvůli vám. A často.

Plakala, když se dozvěděla, že je těhotná. Plakala při porodu. Plakala, když vás poprve objala. Plakala štěstím. Plakala, protože se bála a dělala si o vás starosti. Hluboce cítí a sdílí veškerou vaši bolest a všechno štěstí vašeho života, i když si to neuvědomujete.

Byla by si dala ten úplně poslední kousek koláče…

… ale když viděla, jak se olizujete a kulíte na něj svá obrovská kukadla, prostě ho nedokázala sníst. Věděla, že mnohem více potěšení jí přinese dívat se, jak ho celí šťastní žmouláte vy.

Bolelo jí to.

Bolelo jí, když jste ji tahali za vlasy, chytali ji ostrými nehýtky, které jste si ani za svět nechtěli nechat ostříhat. Bolelo ji, když vás kojila a vy jste ji kousali do prsou. Už váš příchod na svět byl pro ni spojen s bolestí.

Má o vás starost. Vždycky.

Od okamžiku početí dělala všechno, aby vás chránila. Řekla "ne", když si vás chtěla sousedovic holčička pochovat. A srdce se jí sevřelo, když vás nakonec přece jen položila do její náruče. Když jste udělali své první krůčky, sotva dýchala. Nikdy neusnula, dokud jste se v pořádku nevrátili domů. Vstávala nejdřív ze všech, aby vás dovedla ze školy. Vždycky byla připravena vytrhnout vás ze sevření zlého snu nebo nočního horka. Byla vám nablizku vždycky, aby se ujistila, že jste v pořádku.

Ví, že není ideální.

Maminka je sama sobě tím nejtvrdším kritikem. Zná všechny své chyby a někdy se za ně nemá ráda. Nejhorší to pro ni je, když jde o vás. Chtěla by být dokonalou matkou a vždycky všechno dělat správně - je ale člověk, a tak dělá chyby. Stále se jen pokouší si je odpustit. Celým srdcem by si přála vrátit čas a udělat to či ono jinak, ale to bohužel není možné. Buďte proto laskaví na svou maminku - musíte vědět, že udělala to nejlepší z možného.

Hlídá vás i když spíte.

Byly noci, kdy ve tři ráno seděla u vaší postýlky a modlila se, abyste konečně usnuli. Zpívala vám ukolébavky i když únavou sotva udržela oči otevřené. A když jste konečně usnuli, ležela vedle vás a veškerá její únava byla pryč jakmile jen pohlédla na vaši tvářičku spícího andílka. Cítila jen bezmeznou lásku, pro kterou bolest ani únava nic neznamenají.

Nosila vás mnohem déle, než 9 měsíců.

Potřebovali jste ji. Jiná možnost tedy nebyla. S vámi na rukou uklízela byt, měla vás v náručí, když si sem tam v letu něčeho ukousla, držela vás dokonce i ve spánku. Ruce jí zdřevěněly a záda nesnesitelně bolela, ale držela vás v náručí, protože jste chtěli být u ní co nejblíž. Tiskla vás k sobě, pusinkovala a hrála si s vámi. Cítili jste se u ní v bezpečí a byli jste šťastní, protože vás brala do náruče tak často, jak jste chtěli.

Pokaždé když jste plakali, srdce jí usedalo.

Nic není pro maminku strašnější, než slyšet pláč svého dítěte a vidět, jak mu slzy tečou po tvářičkách. Udělala vždycky všechno, aby zastavila váš pláč a když se jí to nedařilo, zdálo se jí, že jí srdce puká na tisíce střípků.

Jste pro ni vždycky na prvním místě.

Dokázala se obejít bez jídla i beze spánku. Vaše potřeby stavěla vždycky nad své vlastní. Celý den se věnovala vám a na jeho konci už jí mnoho sil pro ni samotnou nezbývalo. Přesto druhý den bylo-li to třeba vstala ještě dříve, protože vy jste pro ni měli větší význam než cokoli jiného.

Prošla by tím vším znovu.

Být matkou je určitě ta nejtěžší práce, která jen na světě je. Pláčete, trápíte se, snažíte se, ale nic se vám nedaří, učíte se a překonáváte vlastní možnosti. Také ale prožíváte tolik radosti a lásky, že se zdá, že se vám ani nemohou vejít do srdce. A všechno to trápení i bezesné noci, kterými vaše maminka prošla, by s potěšením zabsolvovala znovu, protože to stálo za to.

Proto až příště svoji maminku uvidíte, řekněte jí prostě "děkuju". Dejte jí najevo, jak ji máte rádi. Zase tak moc často to neslýchá…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 alyxia alyxia | 15. dubna 2015 v 22:06 | Reagovat

Krásně napsané, jak ráda bych své Mamince říkala děkuji, bohužel už nikdy jí neobejmu a neřeknu MAMINKO DĚKUJU. Jen do nebe posílám slova, jak moc mi tu chybí a závidím těm, kteří maminku  mají, která žije a je jim  i v letech nablízku

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama