Vítejte na mém blogu...


Život je jako duha, má tisíc odlesků barev, jen si vybrat, která je pro daný okamžik ta nejlepší ♥


Pocity, myšlení + od přátel 3 ♥

citt 69

24. července 2015 v 18:14


Kapky vody padají z nebe na chladnou zem. Hudba, kterou svým klapáním tvoří, je bouřlivá a nespoutaná. Plazí se po střešních taškách, skanou na okenní tabulky a sloučí se v louže na chladné zemi. Kéž by některá spadla na mou tvář a rozjasnila tento pochmurný den, jenž se zdá být beze smyslu. Slzy samotné matky přírody. Tak krásné a půvabné. Nositelky života, byť voda krví není…Ale musí být ty slzy smutné? Nebo jsou to slzy štěstí, či snad útěcha pro živočichy, že ještě není všem dnům konec? Nebo to snad ani nejsou slzy? Co by to tedy bylo, když ne ony? A jaké je jejich poselství?Sleduji ty drobné lesklé vodopády a uvědomuji si, že nejsou zlé. Rozhodně ne. Možná jen destruktivní. Ano, voda má moc destrukce, ale ta nemusí nic kazit. Je to moc velká, ale ne špatná. Ba právě naopak… jejich moc pomáhá, boří i tvoří. Každopádně je důležitá. Svět by se bez ní neobešel.Drobné kapičky, byť tak maličké se zdají, mají moc obrovskou. Jejich energie, ta magie, to je to, co skrývají před světem. Byť mohou lidem připadat tak nicotné, v podstatě jsou tou nejmocnější silou, kterou můžeme ve světě spatřit. Je v každé z nich, protože ty krůpěje jsou taktéž vlastní útvar, vlastní úžasné stvoření, které láme skály, bortí hráze a dává život všemu, což na zemi živo je.A přitom… kdo by kapku uctíval? Kdo by se jí klaněl či bál? Takového člověka jen těžko ve světě moderním hledati. Sami sebe považujeme za tak mocné, tak silné, byť nejsme více než ta kapka vody a bez ní bychom nebyli.Ach, pomíjivosti života, ty která jsi nad námi a ve svých rukou máš život náš, jež ovlivňuješ. Jak ty se musíš smát naší naivitě, té hloupé domněnce, že jsme více než ony. Než jakýkoli jiný živočich. Že jsme špičkou evoluce. Ti vyvolení, kteří stojí na vrcholu všeho.Každý z nás je kapkou vody. Zrozeni v oblacích. Spojeni v hmotný tvar. Padající oblohou. Každý máme jen část času vyhrazenou pro naši cestu. Náš let. Náš pád. A nikdo z nás neví, kde tato naše pouť skončí. Zda dopadneme na křídlo letadla, střechu mrakodrapu, do koruny stromů či až na tvrdou, chladnou zem. Nikdo to neví. A tedy ani neovlivní.Ale každý máme moc něco změnit. Možná nevíme, kterou cestou padáme, možná nemůžeme otočit náš směr, ale ovlivňujeme vše, co se děje kolem nás. Naší energií, tou mocnou magií, tím jací jsme. A pak, až jednou dopadneme, snad jako ta kapka vody smířeně se rozprskneme po okolí a zanecháme po sobě nesmrtelnou stopu na zemi, či se jen tiše vrátíme zpátky k oblakům. Jako každá z těch kapek vody. Každý z nás může změnit svět a každý z nás jej vědomky či nikoliv mění.Tak proč se na chvíli nezastavit a nepousmát se na kapky - poutnice? Dát jim trochu naděje a štěstí, aby jej šířily dále po zemi i k oblakům? Jen my totiž můžeme určit, s jakým poselstvím ta naše kapka dopadne. Proto se usmívejme. Veselme se s padajícími kapkami. Vytvořme díky nim lepší svět…....

citt 68

18. července 2015 v 14:57

V pořadí třetí společná básnička stvořená na JednoDuše. Inspirací nám byla fotka a pak už jsme nechali průchod pocitům:-). Díky spoluautorkám, bez jejich přispění by tenhle příspěvek nebyl. Těším se na další společné pocity!

Zamčená srdce
Srdce jak zámek na půl otevřený
vzhlíží se v zrcadle chladivé plochy,
kabátek zlatý, však uvnitř nalomený
pocitem viny za minulé krachy.
Má úzký krk a voní po oceli,
jak křehký když chrání, co v něm je skryto,
pevný jak předsevzetí, co jsme měli
a smutný za všechno, co je nám teď líto.
Na třpytném okraji zdobí jej kapky,
co leskem svým dodávají na kráse
a uvnitř je dost místa pro pohádky,
vypráví naději a cestu ke spáse.
Čím plní se naše srdce zamčená
a co v nich dobrovolně ukrýváme,
proč drobí se jak oplatka máčená,
když nepravým odemkneme zámek?
Klíčkem otočí kdo nalezne sebe,
s lehkostí svá prokletí zruší,
dojde až tam, kam jeho cesta vede,
otevřem vrátka do našich duší?
Čím plní se naše srdce zamčená
a co v nich dobrovolně ukrýváme,
z jakého směru přijde proměna,
kdy s cvaknutím odemkneme zámek?
Kdy napořád už odemkneme zámek.
Ke stažení + další tvorba na:
http://jednoduse.net/zamcena-srdce/



Zamčená srdce Srdce jak zámek na půl otevřený vzhlíží se v zrcadle chladivé plochy, kabátek zlatý, však uvnitř nalomený pocitem viny za minulé krachy. Má úzký krk a voní po oceli, jak křehký když chrání, co v něm je skryto, pevný jak...
jednoduse.net

citt 67

23. května 2015 v 23:05



Obrázek přišel od Jiřina Fehérváryová děkuji..
No a báseň? Ta je samozřejmě ode mě

Fotka uživatele Petr Hait Sáček.

Nádherná báseň, ta nemá chybu, prostě úžasná, ani se nedivím, že vyhrála...Gratuluji Básníkovi Petru Haitovi..

Fotka uživatele Jiřina Fehérváryová.

citt 66

10. května 2015 v 11:30

Lubomír Müller

Maminko

Rozkvetlou dlaní vítá tě radostně
ve vlasech život, jenž stříbro jí dal.
Slabý dech má a nachýlenou hlavu
od času, co závod s ní hrál.

Úsměv má krásně láskou rozechvělý
a koutky úst od sebe malinko.
Na světě není, kdo by tě nahradil
pokud nám chybíš, maminko.

Fotka uživatele Lubomír Müller.

Lubomír Müller


Až soumrak stínem
světlo dožene
zašeptá díky
pro oči znavené
jež unavily jarní vzlyky
Tu dávnou píseň
se stromy učí
z kůry dubové
když zima mrzout bručí
že staré mění za nové
A já opět žasnu
jako hříbě vrané
když poprvé je na louce
a srdce ještě neorané
mu láskou tepe tichounce
/foto L.Müller/

Fotka uživatele Lubomír Müller.

Lubomír Müller

Sonet o naději

Z pláště noci hvězdu odpárat
do kapsy ukrýt pro příští den
pro všechny kterým světlo zhasne
když vyženou je ze zahrad ven
Ze zahrad láskou provoněných
kde nejsou plačky a srdce trnitá
kde rostou myšlenky jak stromy
obsypané květy života
Tu hvězdu stříbřitou mít jako naději
že dobře bude
a nebe věrnost chová
pro toho kdo zkouší zas a znova
najít slova která slaví
ty lásky věčné co nerezaví

Fotka uživatele Lubomír Müller.

cittt65

22. dubna 2015 v 20:09



Krásný podvečer Jiřinko..

Fotka uživatele Vladimíra Haindl.

Fotka uživatele Vladimíra Haindl.

citt 64

22. dubna 2015 v 20:07



Pokuď v nebi budou hvězdy ..., nikdy nebudeš v temnotě.
Pokuď v záhonech budou květiny ..., Tvůj život nikdy nebude bíločerný.
Pokuď bude vítr ..., Tvoje slova nikdy nebudou nevyslechnutá.
Pokuď bude někdo, kdo sesbírá Tvé ticho ..., nikdy nebudeš sám...

Fotka uživatele Jiřina Fehérváryová.

citt 63

22. dubna 2015 v 19:20



Fotka uživatele Síla myšlení.


Návod na život od tibetských mudrců
1. Když se ti něco líbí - řekni to.
2. Když se ti něco nelíbí - řekni to.
3. Když se ti po někom stýská, zavolej mu.
4. Když něčemu nerozumíš, zeptej se.
5. Když se chceš s někým setkat, pozvi ho.
6. Když něco chceš, popros.
7. Nikdy se nehádej.
8. Chceš-li, aby ti porozuměli, vysvětluj.
9. Když ses provinil, řekni to rovnou a nehledej výmluvy.
10.Mysli vždy na to, že každý má svou pravdu - a ta se nemusí
vždycky shodovat s tvou vlastní.
11. Nestýkej se se špatnými lidmi.
12. Nejdůležitější v životě je láska. Všechno ostatní jsou zbytečnosti.
13. Naše problémy jsou pouze v naší hlavě.
14. Okolní svět není ani dobrý ani špatný - je mu zcela lhostejné,
jestli existuješ.
15. Z každé události se snaž získat pro sebe něco užitečného.
16. Nebuď suchar.
17. Pamatuj, že nikomu nejsi nic dlužen.
18. Nezapomeň, že nikdo není nic dlužen tobě.
19. Nelituj ani času ani peněz na štěstí z poznávání světa.
20. V životě vždycky spoléhej pouze sám na sebe.
21. Věř svým pocitům.
22. K ženám (ostatně i k mužům), stejně jako k dětem, buď trpělivý a
trochu shovívavý.
23. Pokud máš špatnou náladu, zamysli se nad tím, že až zemřeš,
nebudeš mít ani tu.
24. Žij dneska, protože včerejšek už není a zítřek být ani nemusí.
25. Věz, že dnešek je ten nejkrásnější den.





92649180133949281943.pngKRÁSNÝ PRODLOUŽENÝ VÍKEND JIŘINKO 09034993417148778862.jpg

08937745373953615219.gif

citt 62

15. dubna 2015 v 17:19

Maminka...

Plakala kvůli vám. A často.

Plakala, když se dozvěděla, že je těhotná. Plakala při porodu. Plakala, když vás poprve objala. Plakala štěstím. Plakala, protože se bála a dělala si o vás starosti. Hluboce cítí a sdílí veškerou vaši bolest a všechno štěstí vašeho života, i když si to neuvědomujete.

Byla by si dala ten úplně poslední kousek koláče…

… ale když viděla, jak se olizujete a kulíte na něj svá obrovská kukadla, prostě ho nedokázala sníst. Věděla, že mnohem více potěšení jí přinese dívat se, jak ho celí šťastní žmouláte vy.

Bolelo jí to.

Bolelo jí, když jste ji tahali za vlasy, chytali ji ostrými nehýtky, které jste si ani za svět nechtěli nechat ostříhat. Bolelo ji, když vás kojila a vy jste ji kousali do prsou. Už váš příchod na svět byl pro ni spojen s bolestí.

Má o vás starost. Vždycky.

Od okamžiku početí dělala všechno, aby vás chránila. Řekla "ne", když si vás chtěla sousedovic holčička pochovat. A srdce se jí sevřelo, když vás nakonec přece jen položila do její náruče. Když jste udělali své první krůčky, sotva dýchala. Nikdy neusnula, dokud jste se v pořádku nevrátili domů. Vstávala nejdřív ze všech, aby vás dovedla ze školy. Vždycky byla připravena vytrhnout vás ze sevření zlého snu nebo nočního horka. Byla vám nablizku vždycky, aby se ujistila, že jste v pořádku.

Ví, že není ideální.

Maminka je sama sobě tím nejtvrdším kritikem. Zná všechny své chyby a někdy se za ně nemá ráda. Nejhorší to pro ni je, když jde o vás. Chtěla by být dokonalou matkou a vždycky všechno dělat správně - je ale člověk, a tak dělá chyby. Stále se jen pokouší si je odpustit. Celým srdcem by si přála vrátit čas a udělat to či ono jinak, ale to bohužel není možné. Buďte proto laskaví na svou maminku - musíte vědět, že udělala to nejlepší z možného.

Hlídá vás i když spíte.

Byly noci, kdy ve tři ráno seděla u vaší postýlky a modlila se, abyste konečně usnuli. Zpívala vám ukolébavky i když únavou sotva udržela oči otevřené. A když jste konečně usnuli, ležela vedle vás a veškerá její únava byla pryč jakmile jen pohlédla na vaši tvářičku spícího andílka. Cítila jen bezmeznou lásku, pro kterou bolest ani únava nic neznamenají.

Nosila vás mnohem déle, než 9 měsíců.

Potřebovali jste ji. Jiná možnost tedy nebyla. S vámi na rukou uklízela byt, měla vás v náručí, když si sem tam v letu něčeho ukousla, držela vás dokonce i ve spánku. Ruce jí zdřevěněly a záda nesnesitelně bolela, ale držela vás v náručí, protože jste chtěli být u ní co nejblíž. Tiskla vás k sobě, pusinkovala a hrála si s vámi. Cítili jste se u ní v bezpečí a byli jste šťastní, protože vás brala do náruče tak často, jak jste chtěli.

Pokaždé když jste plakali, srdce jí usedalo.

Nic není pro maminku strašnější, než slyšet pláč svého dítěte a vidět, jak mu slzy tečou po tvářičkách. Udělala vždycky všechno, aby zastavila váš pláč a když se jí to nedařilo, zdálo se jí, že jí srdce puká na tisíce střípků.

Jste pro ni vždycky na prvním místě.

Dokázala se obejít bez jídla i beze spánku. Vaše potřeby stavěla vždycky nad své vlastní. Celý den se věnovala vám a na jeho konci už jí mnoho sil pro ni samotnou nezbývalo. Přesto druhý den bylo-li to třeba vstala ještě dříve, protože vy jste pro ni měli větší význam než cokoli jiného.

Prošla by tím vším znovu.

Být matkou je určitě ta nejtěžší práce, která jen na světě je. Pláčete, trápíte se, snažíte se, ale nic se vám nedaří, učíte se a překonáváte vlastní možnosti. Také ale prožíváte tolik radosti a lásky, že se zdá, že se vám ani nemohou vejít do srdce. A všechno to trápení i bezesné noci, kterými vaše maminka prošla, by s potěšením zabsolvovala znovu, protože to stálo za to.

Proto až příště svoji maminku uvidíte, řekněte jí prostě "děkuju". Dejte jí najevo, jak ji máte rádi. Zase tak moc často to neslýchá…

citt 61

7. dubna 2015 v 16:51



Žij tak aby tě lidé nenosili v hlavě jako vzpomínku ale aby tě nosili v srdci ...
Protože vzpomínka se z hlavy může vytratit ale v srdci zůstane dokud nepřestane bít ...

„Žij tak aby tě lidé nenosili v hlavě jako vzpomínku ale aby tě nosili v srdci ... Protože vzpomínka se z hlavy může vytratit ale v srdci zůstane dokud nepřestane bít ...“

citt 60

7. dubna 2015 v 9:06
V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo: "Věříš v život po porodu?"
"Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak."
"Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?"
"To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou."
"No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká."
"Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí."
"Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu."
"No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará."
"Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?"
"No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli."
"Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není."
"No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom ..."

 
 

Reklama